Turecko - ráj pro lov divočáků

Turecko je již dlouhá léta známo svou světovou výjimečností, pokud jde o lov divočáků a považuje se za skutečný ráj pro myslivce. Za posledních 25 let se stalo toto místo naprostou top destinací, hned pro několik důvodů. Všechna prasata jsou nedotčena kvůli islámským pravidlům, prostě Turci je nejedí a turecká myslivost je historicky na jiné úrovni než ta naše. Věděli jste, že turečtí myslivci smějí vlastnit pouze brokové zbraně? Jak jistě uznáte, v horském terénu s řídkou vegetací se černá zvěř loví s jednotnou střelou velmi obtížně. Proto zapůjčení opakovacích kulovnic na místě je nemožné, a tak je třeba si vlastní zbraň donést. Nízký tlak lovu během několika let vedl k obrovskému nárůstu populace divokých prasat v této oblasti. Mezi nimi je velké množství starých kanců se silnými kly. Proto i naše, resp. mé myslivecké cesty vedly do země půlměsíce již několikrát, ať už na společné, nebo individuální lovy. Lov kanců v Turecku je velmi specifický ve srovnání s lovem na Slovensku. Vyžaduje tvrdou přípravu a intenzivní přikrmování lokalit, ve kterých bude samotný lov probíhat, a to, ať už individuální v noci, nebo v podobě společných lovu přes den.

V případě individuálního lovu je pro jednoho lovce připraveno 15 až 20 různých krmišť v lokalitách s vysokým výskytem kančí zvěře. Loví se večerní, resp. noční šoulačkou s použitím noční techniky. Profesionální doprovod má přehled o krmištích, proto se lov soustřeďuje do lokalit, které pravidelně navštěvují kapitální kance. Počasí závisí na období lovu - loví se v příjemném podnebí od října do dubna, kdy noční teploty během časného podzimu neklesají pod 10°C, avšak v zimních měsících se v noci pohybují teploty kolem -5°C. Je důležité mít i dobrou obuv, avšak pohodlnou a ideální pro tiché pohybování se terénem. Nedílnou součástí nočního lovu je kvalitní noční technika určená k lovu, popř. i na pozorování. Lov kančí zvěře během společného lovu je už jiný příběh, kde se naplno projeví rozdíly v tradicích a přístupu k myslivosti. Jeho specifika, krásy i vtipné stránky jsem se rozhodl ozřejmit příběhem z mé ostatní cesty z ledna 2023 takto:

Vnitrostátním přeletem z Istanbulu se dostáváme do naší destinace a tou je město Konya. Získáním hlavního zavazadla z pásu naše působení na letišti teprve začíná, nakonec import kulových zbraní podléhá přísným pravidlům, a to od kontroly dokladů přes povolení a přítomnost místní agentury až po počítání nábojů (max 50ks). Po odchodu z letiště nás čekala dlouhá cesta směrem na západ do menšího města Beysehir, nejraději bych už byl na místě, ale je pravdou, že jsem si z okna auta naplno užíval okolní scenérii – jedinečné prostředí tureckých ulic, západ slunce, malebné vesničky s minarety a obrovská rozlehlá území, kolem kterých jsme procházeli. Toto nádherné prostředí jsem nasával plnými doušky a snažil jsem se zachytit každý jeden detail, který se kolem nás lemoval. Častým detailem byla podobizna Ataturka, kterého domácí jinak nazývají jako otec národa.

Všudypřítomný byl zkušený průvodce, který pochází přímo z Beysehir. Právě toto místo na břehu stejnojmenného jezera je pro nás klíčové, jelikož zde budeme ubytováni a lov bude probíhat v těsné blízkosti. Mehmed je také zkušený lovec, dokonale zná terén a umí odhadnout chování zvěře. Oblasti pro společný lov jsou pečlivě vybírány, až do poslední chvíle se kontroluje, zda je na daném místě dostatečný výskyt černých rytířů. S úlevou jsem si vydechl, když jsme po několika hodinách konečně dorazili na hotel, který se nachází jen kousek od našeho loveckého revíru. Turecko mě již od první chvíle okouzlilo. Pohostinnost místního lidu mě opravdu překvapila, už od samotného začátku na hotelu jsme zažili jejich laskavé přivítaní.

Noc jsme strávili na hotelu, bylo pro nás více než potřebné nabrat síly na následující tři lovecké dny, kdy jsem spolu s kolegou Tomášem doprovázel zahraniční skupinu. Východ slunce a s ním všudypřítomný hlas meluzína z minaretu pro nás značil jediné – je čas vstávat, nasnídat se a vyrazit. Před hotelem stojí nastartovaná terénní auta, lovci nastoupení, ale domácích nikde. Jako každé ráno, všichni se svorně radili při cigaretě a silném ranním a tak typickém černém čaji v místním pohostinství. Po rozdělení se do aut nám Mehmed začal povídat o prostředí, o lovu, o plánech a že "dumuz" je mnoho, tak místní říkají divočákům. Po krátké jízdě se dostáváme do oblasti, kde bude první pohon. Na velkém parkovišti jsou již nachystáni účastníci pohonu, kterým jsou kromě pokynů rozdávány petardy, megafony a náboje do poplašných zbraní. Ano, čtete dobře, prostě pohonem v Turecku se nenesou pro nás typické „haj haj haááj“, zvuk lesního rohu či štěkot psích pomocníků, ale zvukové projevy uvedeného vybavení. Jistě pár pejsků v pohonu uvidíte, ale kynologický orgasmus to není. Jakkoli, lovci si vylosovali čísla - štandy a po strmém kopci jsme stoupali nahoru. Kolem nás se rozprostírala jedinečná příroda. Turecká příroda bývá obyčejně zobrazována jako vyprahlá a skalnatá pustina. Ale opak je skutečností. Krásná zelená divočina se všemi druhy stromů a rostlin. Byl to opravdu zážitek a to jsme nepřišli k tomu hlavnímu – lovu. Rozestavili jsme se od úpatí kopce až po jeho vrchol, kdy můj štand byl třetí od vrchu. Pro dotvoření koloritu příběhu dodávám, že jako spoluorganizátor loveckého zájezdu jsem bral štand jaký zůstal. Pohon začal, s výhledem na okolní krajinu jsem nasával sluneční paprsky a zvuky petard, sirén z megafonu a štěkot psa. Právě ten byl stále blíž a blíž, co značilo jediné. Připravil jsem se ke střelbě doufaje, že pes žene divočáky. A bylo tak, potichu se na mě valí samostatný kus – kanec. Zastavil jsem dech, namířil na zvíře a vystřelil. Ozvala se rána, stále jsem nedýchal od napětí, které mým tělem lomcovalo. Zůstalo ticho, tušil jsem, že to je dobré znamení a potichu jsem zůstal na místě, vždyť, kde je jeden kus, může jich být víc. Pes doběhl a po chvíli hlásil úspěch i kolega Tomáš, který seběhl zkontrolovat úlovek. Na tváři, na základě Tomášovy gestikulace, se mi objevil vítězný úsměv. Toto byl opravdu výborný začátek dne a třídenního lovu. Lepší jsem si ani nemohl představit, ostatně dospělý medailový kanec s délkami zbraní 23 cm by udělal radost nejednomu lovci. Údolím se ozývaly výstřely zbraní i jiných lovců, co vyčarovalo mně, jako spoluorganizátorovi, ještě větší úsměv. První pohon a hned kanec, to jsem ještě nevěděl, co mě čeká. Jelikož se scénář opakoval a spolu se mi podařilo ulovit 3 dospělé kance nepočítaje netrofejové kusy, zakrátko jsem se stal terčem srdečních žertů, že při mém štěstí můžu zůstat i u aut na parkovišti a 100% na mě něco přijde. Před posledním pohonem v poslední den jsme si jako před každým kolem vytahovali čísla, tedy zahraniční hosté. Co zůstalo v klobouku, bylo přiřazeno mně. Nepřečet jsem si ani jen číslo štandu a ptám se: “Anybody want my number, gentlemen?” Zazněly jen úsudky, že už končíme a tolik štěstí mít opravdu nemůžu, a tak si mám své číslo nechat. Dostávám se na svůj štand s odhodláním, že už nebudu střílet, a tak zajímám polohu ležmo, kdy jsem vskutku měl zbraň pohozenou a nenabitou stranou. Vynechám beletristický popis následující hodiny a zkrátím to: v posledním kole jsem ulovil 11 ks, slovem jedenáct kusů kančí zvěře.

Upřímně, dělal jsem maximum, abych otočil zvěř na vedle stojících lovců, a to ať už výstřely, nebo naběhnutím a postavením se před běžící stáda. Nebýt této zoufalé aktivity, ulovil bych určitě poměrně více kusů. Se smíšenými pocity jsem se vracel k souputníkům, kteří už z dálky radostně mávali a doslova nevěřícně se řehtaje mě vítali a gratulovali k úspěchu. Ono lovy s gentlemany ze Skandinávie mají své kouzlo. Toto také jen deklaruje, že i k úspěšnému společnému lovu je třeba velký kus štěstí, avšak i střeleckého umu.

Rád bych deklaroval tento svůj úspěch či celkový souhrnný a zdárný výsledek fotografií z výřadu, ale toho se během společného lovu v Turecku nedočkáte. Všechny ulovené kusy zůstávají na místě napospas liškám, vlkům či krkavcům. Jednak Turci toto maso nekonzumují a sběr ulovených kusů by zpomaloval samotný průběh. Dovoluji si připomenout, že denně se pořádají 3 až 4 pohony, a to na velkém území v náročném terénu. Přirozeně, kancem

„zoubková víla“, tak jsme volali místního specialistu s kyblíkem a sekerou, zbraně odebere a mezi pohony vyvaří. Mezi pohony jsme si užívali také společně strávený čas, vyměňovali zážitky nejen z tohoto lovu. Naše žaludky nebyly nikdy prázdné, jídlo se připravovalo přímo před našima očima v revíru na dřevěném uhlí. Připravované pokrmy byly opravdu velmi chutné a výživné. Po návratu večer jsme navštívili i místní gastronomická zařízení, kde jsme měli možnost ochutnat nejen pravý kebab či tradičnější pokrmy jako baklava či tepelně zpracovaná varlata z kozla. Inu, jiný kraj - jiný mrav.

V Turecku je lov velmi zajímavý a opravdu nezapomenutelný skrze způsob pohostinnosti, jídla a jedinečného způsobu organizace samotného lovu. Tento zážitek mi zůstane navždy v paměti, s předvoláním lovu a lesu zdar!