Na stopě velkého elanda v Namibii
Eland - Antilopa losí je největším žijícím druhem antilopy na světě. Trofejní samci dosahují hmotnosti 750–1 000 kg, délky 240–345 cm a výšky 150–183 cm. Samice jsou výrazně menšího vzrůstu. Obě pohlaví mají rovné rohy se spirálovitě zakřiveným reliéfem o délce až 115 cm u samců. Samčí rohy jsou podstatně silnější, zatímco samičí rohy jsou tenčí. Zbarvení srsti je světlo hnědé s modrošedým nádechem, na obou stranách trupu mohou mít antilopy 9–14 světlých pruhů. Výrazným znakem, zejména u samců, je velký krční lalok. Vyskytují se v savanách, na travnatých pláních a v polopouštních oblastech jižní Afriky. Patří mezi nejpomalejší druhy antilop, přesto však dokážou při útěku před predátory přeskočit přes překážku o výšce 2,5 metru. I přes svou velikost se stávají potravou lvů, leopardů, hyen a psů hyenových. Průměrně se antilopy losí dožívají 15–20 let. Stáda se dělí podle pohlaví na samce a samice. Samičí jsou větší a také obývají rozsáhlejší území (až 422 km2) a jsou vždy vedeny starou samicí. V období sucha vytvářejí nejpočetnější stáda spolu s dalšími druhy antilop a zebrami. Elandy jsou býložravci, živí se převážně trávami, větvemi, listy, různými semeny, lusky a hlízami. Mezi jejich oblíbenou potravu patří hvězdnice levandulová (Grewia occidentalis). Rychle však přizpůsobují své stravovací návyky sezónním změnám. Období sucha dokážou přežít na chudé potravě. Při vysokých denních teplotách se pasou v noci a den prospí ve stínu. Za zdrojem vody mohou putovat i na dlouhé vzdálenosti a umí s vodou výborně hospodařit. Jako jedny z mála antilop nevyužívají zaplavené pláně s dostatkem potravy, protože jsou velmi velké a těžké a zabořily by se do bahna. Dávají přednost pobytu v buši, kde jsou pro ně lepší podmínky. Vzhledem k jejich pomalosti jim vyhovuje schovávat se v křoví. Elandy se rozmnožují během období dešťů, kdy samci sledují samice a ochutnáváním moči zjišťují, zda jsou již v říje. Během říje dochází k soubojům, při kterých se samci protlačují svými rohy. Dominantní samec se tak může nakonec pářit s několika samicemi. Gravidita u antilop trvá devět měsíců a obvykle se narodí jedno mládě.
“Roland Ward’s Record of Big Game“ uvádí nejsilnější ulovenou trofej Elanda na úrovni 46-1/2 palce (116,25 cm) a obvodem 12-1/4 palců (30,5 cm), přičemž hranice pro zařazení do této prestižní „Síně slávy“ trofejí Elanda je na úrovni 35 palců, tj. 87,5 cm. Na lov trofejového elanda musí lovec, resp. doprovod velmi dobře znát jeho zvyky. Dobří stopaři jsou nutností, ale měli byste být v dostatečné dobré kondici, abyste je mohli následovat 10-15 km při chůzi v sypkém písku a překonali i značné výškové rozdíly. Pomoci při sledování je čerstvost trusu a zejména otisk spárky, když staré, pro lov žádané kusy, mají přední tisk hranatý, a ne oválný jako jejich mladší následovníci. Při chůzi starých trofejních samců jejich přední nohy vydávají zřetelný cvakavý zvuk. Zvuk vytváří samotný spárek, který se pod váhou zvířete roztáhne a při přešlápnutí se spojí. Pokud uslyšíte tento zvuk, budete ve vzdálenosti 25-30 m od samce. Čím hlasitější zvuk, tím větší zvíře. Občas je slyšet na vzdálenost až 100 metrů. Nejlepší čas na lov jsou časná rána. Elandy se pasou pozdě v noci a z teplejších údolí se stěhují, až když slunce začne ohřívat výše položená místa. Přibližně hodinu před polednem začnou během horkého odpoledne hledat chladné místo, kde se uvelebí. Pokud najdete čerstvou býčí stopu brzy ráno, vaše šance ho vystopovat je poměrně vysoká.
A přesně tak to bylo i při mém lovu na elanda, ale nešlo to tak hladce, jak bych si představoval. Začali jsme brzy ráno, v zimní bundě, s čepicí na hlavě a rukavicemi, ale i takové jsou zimní červencová rána v Africe. Ano, zimní, Namibie je na jižní polokouli, takže naše letní měsíce jsou jejich zimní, a tak nejsou v této oblasti výjimečné ani přízemní mrazy. Chlad znásobuje pobyt v exteriéru na autě, ostatně sedět na předním rámu Land Cruiseru je ten nejefektivnější způsob, jak najít čerstvé stopy. Čas od času se auto na pokyn stopaře zastaví, abychom se přesvědčili o kvalitě samotného otisku v písku. Když se tento proces několikrát opakoval, většina posádky byla v košilích nebo krátkém tričku a čepku vystřídal klobouk nebo kšiltovka a na tvářích přibyly sluneční brýle. Z pár stupňů nad nulou se rychle dostáváme na příjemné teploty. Vyskočíme z auta a znovu si prohlížíme slibně vypadající stopy. Tyhle jsou ti naše, čerstvé a hranaté. V časných dopoledních hodinách nacházíme otisky spárek čtyř dospělých samců elanda. Vyměnili jsme si pohledy, pár slov s řidičem, aby byl na vysílačce a v čtyřčlenném složení Peter, Joseph, Rohan a já se vydáváme na lov největší antilopy na světě. Čerstvost stop je vysoká, a tak jsme se snažili dorozumívat šeptem a našlapovat velmi opatrně. V samotném opojení lovu jsme si pozapomněli přibalit důležité věci, ale i praseti se o kukuřici sní, až když má hlad, ale o tom pak. Mými technickými společníky při stopování byli na rameni položena a pravou rukou přidržována jednoranová kulovnice zn. Krieghoff v kalibru .30R Blaser (7,62 x 68 R) a pozorovací dalekohled s dálkoměrem v popruhu na hrudníku. Z nohy na nohu přecházíme africkou buší a stopy našich elandů se klikatí mezi pichlavé keře. Někdy máme pocit, že si s námi hrají. Přítomnost čerstvého a velkého trusu nás je utvrdila, že jsme na správné cestě. Cesta od momentu seskočení z auta trvala již 2 hodiny a teplota mezitím překročila 20 stupňů a slunce se dostávalo na denní vrchol své sinusoidy. Letním pohledem zkontroluji náramkové hodinky, které ukazují bezmála 7 km, v tom se stopař zastavil.
Svorně jsme se v zástupu učupili přibližně 200m od hustého porostu, kam evidentně vedly naše, resp. stopy elandů. Tušení bylo správné, stopovaná zvěř našla své útočiště před sluncem ve stínu hustých stromů a keřů. Naší výhodou se stalo spadané listí a tak jsme mohli z relativně bezpečné vzdálenosti rozpoznávat stádo našich samců užívajících si siestu. „Ano, je tam, velké vole, skoro černý krk a hrubé rohy. Nevidět délku, ale vsadím mé děravé boty, že to je kapitální samec.“ - tato informace od Rohana zněla v mých uších jako kdyby strýček Skrblík našel zlatý důl, jen mně se místo dolarů v očích blýská eland. Pohledem na hodinky si všímám zvýšeného tepu, který se snažím kontrolovat pravidelným dýcháním. Dýcháním, při kterém zjišťuji, že čas, kilometry a všude přítomný africký prach si ptají vodu, ale na to teď není čas. Po dynamické poradě víme, že se musíme přiblížit, abychom se dostali do lepší střelecké pozice a ujistili se, že ve stádě není ještě větší kus, koneckonců, přes husté keře se velmi těžko čte a ještě těžší střílí. Dále postupujeme jen ve dvou, s Rohanem v předklonu jdeme kupředu přímo, ale opatrně, mírný vánek ve tváři nám přeje. Tato etapa přibližování se a kontrolování dalekohledem trvala do 10 min, pocitově však minimálně hodinu a psychicky rok. Dostáváme se do požadované vzdálenosti 70 m od nejblíže ležícího samce, kde nacházíme čupící tunel, relativně čistý prostor pro výstřel. Rohan po krátkém opoznání dává pokyn rozložením střelecké hole, že ten nejbližší je ten náš. Ten náš má však stejný tunel jako my, zpozoroval nás a paralelně s námi vstává. „Nemáš čas, střílej!“ - zazněl pokyn. Zarazil jsem jednoranovku do hole simultánním potažením kohoutku vpřed a v tom nevidím nic jiného, než keře a mlhavý obrys elanda. Pýcha předchází pád, to, že je tunel v podřepu, neznamená, že bude ve stoje. Zvíře udělalo osudový krok vpřed a odkrylo přední část těla. Zazněl výstřel, využil jsem tuto chvíli a zatáhl spoušť. Upřímně jsem neviděl samotnou trofej ani jednou, spoléhal jsem se na bohaté zkušenosti doprovodu. Bez pochyb projektil našel svůj cíl, což jsme si zkontrolovali i na záběru, který pořídil čupící Peter na dálku za námi. Ano, dostal to, prudký výskok a značení rány rozplynuly naše pochybnosti a tak se už opět všichni přesouváme na nástřel. Barvy nikde v širokém rádiusu ve směru úniku, jediným signifikantem je stopa a znak, že nedostupuje na levý běh. Popravdě řečeno, tady moje chápání a zkušenosti končí. Bez místního stopaře, který přesně ví kam zvíře šlo, bych byl ztracen. Je úchvatné pozorovat jeho práci, jak na základě odvaleného kamene, tlaku stopy v písku či olamaných větev ví, že jde o postřelený kus. V dálce vidíme elandy a přítomnost toho našeho ve stádu nevěští nic dobrého. „Neodpojil se, potáhnou ho.“ - poznamenal Joseph a pokračoval ve směru stop, my za ním. Ve stopách pokračujeme hodnou chvíli, pohání nás adrenalin stejně jako zvíře, a nás k tomu i myslivecká povinnost ukončit trápení postřeleného zvířete. Kladnou stránkou je, že sporadicky, ale jistě, nacházíme barvu. Denní teplota kulminuje na úrovni 28 stupňů a vyprahlost v ústech připomíná to, co jsme na začátku zapomněli, vodu. Hodnota peněz se snižuje, za láhev vody jste ochotni dát 20 EUR a za chlazené pivo i 50 EUR, což se každým kilometrem násobí. „Jak chutná ten jejich radler, tak fajně citrónově?“ - zaznělo zpoza mých zad čirou slovenštinou. Peter humorem jemu vlastním a s úšklebkem na rtech odlehčuje situaci.
„Zkus to ještě jednou a vyfasuješ pažbou.“ - zněla moje z legrace myšlená vendeta. Stopy směřují do oblasti, která křižuje cestu, a tak vysílačkou dáváme pokyn řidiči, aby se dostavil na určité místo. Fatamorgána nebo auto? V dálce vidím šoféra Leroye s lednicí a na hodinkách dvojnásobná čísla jako naposled. V rychlosti doplníme tekutiny a zpět na stopu elanda, který se mezitím odpojil od stáda, co nás v boji s denní hodinou těšilo stejně jako voda a Petrův radler. Eland je stále před námi, maximálně do 200 m, ale pro hustou buš ho spíše slyšet než vidět. Zrychlujeme s přibývajícím časem tempo. Barvení je stále výraznější. S puškou v ruce se v dynamické chůzi vyhýbám ostnům, když se náhle, v relativně otevřeném prostranství, ukázal náš eland. Neváhaje ani vteřinu jsem z volné ruky vystřelil na odvrácenou část těla, kdy nikdo z nás netušil, jestli to byl zásah, nebo jen výstřel do tmy. Slunce už zapadalo, „musíme ho dostat dnes!“ bylo jednotné moto bez jakékoli komunikace, a tak jsme během začali zvíře pronásledovat. Bohužel, eland a slunce za obzorem byly opačného názoru. Poslední místo jsme označili ubrouskem a vyčerpaní jsme si posedali vedle sebe se svěšenými hlavami do písku jako vrabce na drátě a čekali na auto. Toto jsou ty chvíle, kdy rekapitulujete, co jste udělali špatně, co jste mohli udělat lépe. V nohou bezmála 22 kilometrů v náročném terénu, náročný den jak fyzicky, tak i psychicky. „Hlavy nahoru, brzy ráno pokračujeme na tomto místě, dostaneme ho.“ - vyšlo povzbudivě z Rohanových úst. Usínání bylo obtížné …
Za svítání jsme se však už bez Petra, který doprovázel zbytek skupiny do Národního parku Etosha, dostavili na označené místo. V rychlém tempu po barvě se dostáváme na místo, kde eland strávil noc, cca 800 m od místa, kde jsme ho večer přestali stopovat. Kaluž nezaschlé krve na ležovišti napovídá, že nebude daleko. Konsternovaní možnou blízkostí elanda se ohlížíme, kam směřoval a v dálce slyšíme jasný klepot jeho spárků. Společným ukázáním směru se po krátké dohledávce dostáváme na dostřel. Přesně mířenou ranou na krk eland padá. Netěšil jsem se v první chvíli ani tak z trofeje, kterou jsem pořád pořádně neviděl, ale ze skutečnosti, že zvíře se dál netrápilo. Spontánně po dopadu těla na zem přijímám, ale také rozdávám vroucí gratulace a poděkování v podobě objetí či ťapnutím dlaní. Dostáváme se ke zvířeti, pokleknutím a poplácáním obličeje se mu omlouvám za utrpení a zároveň děkuji všem zainteresovaným i patronce lovu Dianě. Samozřejmě nás a především mě zajímá umístění střel, a tak elanda polohováním na fotografii kontrolujeme. První rána projela levou lopatkou, zasáhla plíce a zůstala v těle. Druhá rána, o které jsem nebyl přesvědčen, zda zasáhla cíl, vstoupila do těla měkce křížem přes vitální orgány a zůstala pod kůží. Neuvěřitelně houževnaté a vitální zvíře, ostatně jako všechna africká zvěř, která za potravou a vodu musí překonat dlouhé kilometry a nejednu překážku v podobě terénu či predátorů. V místním jazyce badám temperamentní komunikaci Rohana a Josepha nad samotnou trofejí, kdy se vsadili, zda budou mít rohy více než 36 inch. t.j. 90 cm na délku. To se však dozvíme, až když přijedeme zpět na farmu. „Budeme ho muset pro nepřístupný terén rozebrat na místě a snést k autu. Jdu pro zbytek týmu.“ - sděluje mi Rohan a já vím, že využiji čas o samotě se svým elandem. Po asi dvou hodinách přijíždějí na místo pracovníci, aby připravili opatrně trofej na preparaci a komplet všechno maso na snesení k autům, kterými se dostali ne blíže než kilometr.
Organizovaná práce, profesionalita a pracovitost místních připomínala mraveniště, a tak jsme do dvou hodin měli přibližně 800 kg vážícího elanda naloženého v autě na cestě na farmu. Klobouk dolů! Po návratu na ubytování jsem si dopřál relax u bazénu a toužebně očekával, kdy se vrátí zbytek výpravy z Etoshe, kam jsem pro dohledávku nemohl jít. Gratulace měly pro mě o to větší význam, že měly podobu objetí mého syna, polibku manželky a pevného stisku ruky mého otce. Zapomněl jsem zmínit, že tento lovecký výlet byl rodinný? Omlouvám se! Afrika je ideálním místem pro rodinu a nejbližší přátele. Zbytek dne jsme ukončili ve svorné debatě u ohně výměnou nejen mých loveckých zážitků.
Rozpravu okořenila i skutečnost, že trofej elanda dosáhla hodnoty 37,5 inch. t.j. 94 cm, a tak má právo být zapsána již do dříve zmíněného “Roland Ward's Record of Big Game“. Maso, resp. připravené jídlo z uloveného elanda nám bylo podáváno následující den k večeři, koneckonců spolu s oryxem patří k těm nejlahodnějším.
Ano, mohl jsem napsat příběh o svém lovu na zebru Hartmannovu, impalu černočelou, oryxu či kudu, které jsem ulovil šoulačkou jednou ranou na srdce, ale vybral jsem si tento příběh. Příběh, jehož průběh má své místo v mých mysliveckých pamětech a jsem za něj rád. A jestli jsem mohl něco udělat lépe? Vždy se dá udělat něco lepšího a jinak! Lovu a savaně zdar!
