Lov soba v Norsku

Sob polární

Sob polární, známý také jako karibu v Severní Americe (Rangifer tarandus), je fascinující zvíře přizpůsobené životu v extrémních podmínkách arktické tundry a boreálních lesů. Tento kopytník patří do čeledi jelenovitých a jeho výskyt sahá od Severní Ameriky přes severní Evropu až po Sibiř.

Sob polární je vybaven hustou srstí, která ho chrání před extrémními mrazy. Podsada obsahuje duté chlupy, které slouží jako tepelný izolant a zlepšují vztlak při plavání. Speciálně tvarovaná kopyta mu umožňují snadný pohyb po sněhu a zmrzlé půdě, přičemž v létě se jejich povrch stává měkčím, aby lépe držel na mokrém terénu.

Sobové jsou býložravci, přičemž hlavní složkou jejich potravy jsou lišejníky, které dokážou najít i pod vrstvou sněhu. Dále konzumují trávu, listy, mechy a houby. Sob polární je známý svými sezónními migracemi, které mohou být jedny z nejdelších mezi suchozemskými zvířaty – některá stáda ujdou až 5000 km ročně.

Sob polární je symbolem divoké přírody severu. My se nacházíme v lokalitě s nejstarší populací sobů na světě, a proto je nám ctí lovit právě zde, v zemi praotců všech sobů.

 

Naše cesta

Tentokrát jsme se rozhodli vynechat letadlo a na cestu do Norska jsme se vydali autem. Cesta spolu s plavbou trajektem trvala dva dny. První část vedla přes Česko a Německo, kde jsme se večer nalodili na trajekt a brzy ráno vylodili ve Švédsku. Během noci jsme se vyspali a doplnili síly.

Naším cílem bylo město Skjåk. Toto město patří k nejsušším oblastem Norska, s ročním úhrnem srážek kolem 300 mm. Díky tomu je známé svými tradičními zavlažovacími systémy („kanalir“) – ručně kopanými kanály, které místní obyvatelé využívají už stovky let k zavlažování polí. Městem protéká řeka Otta, oblíbená mezi vodáky a rybáři. Skjåk je rovněž známý kvalitními mléčnými výrobky a místní kuchyní. Pokrmy zde často zahrnují zvěřinu, a není proto neobvyklé, že si velmi chutný hamburger z losího či sobího masa koupíte i na čerpací stanici.

Do města jsme dorazili k večeru. Na místě nás již čekal náš lovecký průvodce. Následovala rychlá porada, na které jsme si řekli, co nás čeká další den. Ubytovali jsme se v místním penzionu, připravili věci na ráno a unavení ulehli do postelí. Další den nás čekal pěší výstup na loveckou chatu. Veškeré vybavení, věci i jídlo bylo nutné odnést na vlastních zádech.

Po snídani jsme se přesunuli autem blíž k horám. Cesta trvala přibližně 30 minut a zastavili jsme na horském parkovišti na úpatí hor. Před námi byl zhruba sedmikilometrový pochod do hor. Pěší přesun nám trval necelé tři hodiny, ale nikam jsme nespěchali. Cestou jsme si užívali krásy norské krajiny a obdivovali množství vodopádů.

Lovecká chata se nachází v údolí na hranici tří národních parků – Jotunheimen, Breheimen a Reinheimen.

 

Jotunheimen

Název Jotunheimen znamená „Domov obrů“ a odkazuje na impozantní vrcholy a dramatickou krajinu. Nachází se zde 29 z nejvyšších vrcholů Norska, včetně nejvyšší hory země, Galdhøpiggen (2469 m).

 

Breheimen

Název Breheimen znamená „Domov ledovců“. Nachází se zde Jostedalsbreen, největší ledovec evropské pevniny. Tento park nabízí množství ledovcových výletů a túr. V oblasti parku byly objeveny staré archeologické artefakty, neboť tudy lidé procházeli a žili už tisíce let.

 

Reinheimen

Název Reinheimen znamená „Domov sobů“. Tento park je jednou z největších oblastí v Norsku, kde se volně pohybují divocí sobi. Reinheimen je známý svou nedotčenou přírodou a minimálním zásahem člověka. Je ideální pro ty, kdo hledají klid a skutečně divoké prostředí.

Po příchodu na chatu nás přivítali další lovečtí průvodci, kteří nás pohostili místním pivem. Výstup sice nebyl dlouhý, ale naše batohy vážily kolem 40 kilogramů. Umíte si tedy představit, jak jsme se tomuto osvěžení potěšili. První den navíc panovalo neobvykle teplé počasí na toto roční období – dole ve městě bylo naměřeno 22 stupňů.

Sobi nemají rádi teplo. V takových dnech se zdržují na vrcholcích hor nebo v okolí ledovců, kde se mohou ochladit. Věděli jsme proto, že tento lov nebude jednoduchý a že kvůli teplému počasí budeme muset jít za nimi vysoko do hor.

S Viktorem, naším lovcem, jsme se na lov a soby velmi těšili. Rozhodli jsme se proto prozkoumat okolí už první odpoledne. Místní hory jsou však zrádnější, než se na první pohled zdálo, a pohyb po kluzkém lišejníku není vůbec snadný. Po výstupu na horu jsme se na sebe s Viktorem podívali a s úsměvem si řekli, že to bude zábava.

První den byl u konce. Po návratu na chatu jsme si pochutnali na vynikající večeři – masových kuličkách z losího masa a místní specialitě, nápoji Hoppe Gubbe. Jednalo se o 60% vodku, horkou vodu a sirup z lesního ovoce. Nápoj nás prohřál, a po náročném dni, kdy jsme ušli přes 19 kilometrů, jsme se cítili velmi uvolněně. Před námi byly další tři lovecké dny.

 

Špatné počasí nebo lovecká smůla

Další ráno nás probudil zvuk hustého deště. Náš lovecký průvodce usoudil, že bude rozumnější počkat, až se počasí zlepší. Pohybovat se po kluzkých kamenech vysoko v horách je nebezpečné, a návrat do chaty promočení by situaci jen zhoršil.

Druhý den jsme strávili v okolí chaty, zkoušeli jsme štěstí při rybaření v řece, poslouchali norské písně, které nám průvodce hrál na harmoniku, a pozorovali pohyb na okolních kopcích.

S deštěm přišlo i výrazné ochlazení, což hrálo v náš prospěch. Sobům by se mohlo vyplatit sestoupit níže do údolí, kde je více pastvin, protože ve vyšších nadmořských výškách není dostatek potravy.

Ráno třetího dne našeho lovu stále pršelo, ale déšť byl slabší. Rozhodli jsme se vyrazit do hor. Tentokrát jsme vystoupali velmi vysoko, překonali jsme převýšení přes 900 metrů po členitém, skalnatém terénu, pokrytém kluzkými lišejníky. Nahoře jsme se převlékli do suchého oblečení, protože jsme byli z túry zcela promočení.

Krátce nato jsme spatřili velké stádo sobů, kteří se pásli nedaleko od nás.

Sob polární má vynikající zrak, a pokud je vyplašíte, lov je u konce. Utečou daleko a několik dní se do oblasti nevrátí.

Tlak byl obrovský – nechtěli jsme udělat chybu. Neustále jsme kontrolovali směr větru a snažili se být co nejníže u země, plížili jsme se přes skalnaté pole. Dostali jsme se na vzdálenost 100 metrů od stáda. Bylo to velké stádo zahrnující samice, mláďata a mohutné „zlaté“ samce.

Leželi jsme na zemi asi hodinu, čekali jsme na ideální příležitost vystřelit. Jeden sob stále překrýval druhého, což činilo střelbu nebezpečnou. Navíc jsme se zaměřili na starého samce, který už nebyl chovný, tzv. „cull buck“. Ve stádě bylo několik takových samců.

Avšak norské hory a počasí měly jiné plány. Přivalila se hustá mlha a zbytek dne jsme prakticky honili přízraky v mlze.

Lov jsme odložili na další den. V nepředvídatelném počasí, husté mlze a s nepříznivým větrem jsme nechtěli riskovat, že soby vyplašíme.

 

Po každé bouři přijde slunce

Nadešlo poslední ráno našeho loveckého výletu – poslední šance. Navzdory všem překážkám jsme zůstali optimističtí a odhodlaní uspět.

Celé údolí bylo zahalené v mlze, viditelnost byla snížená na pouhých pár desítek metrů. Přesto jsme se vydali směrem k horám s nadějí, že mlha při výstupu zeslábne.

Sluneční paprsky začaly pronikat skrz mlhu a povzbudily naši náladu. Mlha postupně mizela a odhalila nádherné počasí. Šel jsem na konci skupiny, zatímco Viktor a naši dva průvodci byli přede mnou. Najednou jsem si všiml, jak se jeden z průvodců rychle přikrčil, a ostatní ho okamžitě následovali. Netušil jsem, co se děje.

Jeden z průvodců si vzal dalekohled a prohledával údolí poblíž řeky. Tiše zvolal: „Tam jsou!“

Byli jsme ve složité situaci, přímo na dohled sobů. Rychle jsme si vymysleli plán, jak se k nim co nejdiskrétněji přiblížit. Pohybovali jsme se těsně u sebe a přešli horský potok napájený tajícími ledovci.

Nyní jsme byli jen 50 metrů daleko, schovaní za kamenem. Přilehli jsme k zemi a pomalu se plížili vpřed. Sobi si nás dosud nevšimli, měli jsme tedy čas. Poklidně se pásli a nevěnovali pozornost svému okolí. Vítr byl perfektní a začali jsme stádo prohledávat, abychom vybrali správného samce.

Sobi se neustále pohybovali a jeden zakrýval druhého, což znemožňovalo jasný výstřel. Situace se opakovala jako předešlý den. Pak se najednou celé stádo pohnulo a jeden starý samec zůstal stát sám na pravé straně.

„To je on!“ zašeptal průvodce.

Ticho hor přerušil jediný výstřel. Skrz hledáček kamery jsem viděl, jak kulka zasáhla cíl. Okamžitě jsem Viktorovi oznámil: „Máš ho!“

Stádo se rozprchlo, ale náš sob zaostal. Po několika krocích se zhroutil.

Když jsme dorazili k sobovi, přemohla nás radost a emoce – slzy štěstí, vděčnosti a pokory. Následovala vřelá objetí a upřímné gratulace.

Jako kameraman a fotograf jsem se účastnil lovů po celém světě, ale tento lov sobů v Norsku patřil k těm nejnáročnějším.

Byl to lov plný emocí – splnění snu jednoho lovce. Měl jsem tu čest být jeho součástí.