Lov jelenů Sika v Doupovských horách

Lov jelena Sika je svým způsobem velmi výjimečný, jelikož to není původní zvěř našeho území, ale byl dovezen a nasazen našimi předky. Do českých zemí přišel na přelomu 19. a 20. století, kdy je šlechtické rody nasadili do obor za účelem diverzifikace loveckých možností. Chovali se převážně na západě země, v oblasti Plzně, ale i ve Středočeském kraji. Na konci druhé světové války a také po ní však unikali z neudržovaných obor do volné přírody a dobře se přizpůsobili středoevropským podmínkám. Značná populace původně žila volně pouze v západních Čechách a v okolí Labe. Tam se však rozmnožili a začali se šířit do dalších regionů. Samozřejmě nejkrásnější je lov v období říje na přelomu září a října, kdy si dospělí samci vytvářejí svá území a získávají přízeň jelenic specifickým hvízdáním a funěním. Jsou menší než naši slovenští jeleni, ale se svými méně členitými a ostrými parohy svádějí nebezpečné souboje, které často končí vážnými zraněními. Profesionální lovecký doprovod podle zvukového projevu dokáže rozpoznat, zda se jedná o staršího nebo mladého samce, a tedy zda se vyplatí za ním jít. Samotný lov probíhá v dopoledních a odpoledních hodinách, jak je tomu zvykem i v našich slovenských končinách. Loví se kombinovaným způsobem, zejména šoulačkou, ale v některých případech i čekanou. Záleží na situaci a fyzických schopnostech lovce, kdy je zážitkem i tzv. „boj zblízka“, ale o tom až v příběhu. Doprovod ve většině případů používá píšťalku, čímž se snaží vylákat samce z jeho prostředí - častokrát hustého porostu. Řije a samotný lov jelenů Sika je výjimečný zážitek, který by měl alespoň jednou zažít každý milovník dobrodružného lovu. Svého prvního jelena Sika jsem ulovil během říje v roce 2022 v prostředí Doupovských hor v blízkosti Karlových Varů a toto je jeho příběh:

Plánovaný lov se blíží a já už netrpělivě odpočítávám každý den. Nemůžu se dočkat nových loveckých zážitků, příběhů, přátelství a napínavých a úsměvných okamžiků, na které budu vzpomínat po zbytek svého života. A které budu možná jednou povídat i vnoučatům. Ano, i o tom je z velké části lov. Není to jen o lovu, je to o celé atmosféře a pocitech, které nelze popsat slovy, ale určitě je znáte. Po několika hodinách jízdy ze Slovenska přijíždím na místo, do malého autentického penzionu, kam už skupina lovců dorazila o den dříve. Vítá mě přítel Tomáš, který už na první pohled vypadá, že bylo co slavit. A bylo... ostatní vycházku se jim podařilo ulovit raritního starého samce a hned mě i vede do společenské místnosti, aby mi ho ukázal. Dostanu malý, ale zato intenzivní kulturně-společenský šok! Na tácku položeném na stole stojí, resp. leží tři hlavy se zálomky ve svěřácích a před nimi je zapálená svíčka. Jiný kraj, jiný mrav, říkám si a poslouchám výklad o úspěšném lovu, přičemž na tuto pro mně novou tradici pošilhávám jedním okem. „Pánové, děkuji vám za vřelé přivítání. Svým řečněním jste mě dostali do správné provozní teploty.“ nahlas hodnotím svou začínající loveckou horečku a pohledem se dožaduji klíče od pokoje. Po krátkém odpočinku a převlečení se z civilu do mysliveckého oblečení vyrážíme na odpolední vycházku.

Nastoupili jsme do auta a zamířili do revíru. S úžasem jsem pozoroval přírodu kolem nás – krásné barvy podzimu byly dobarveny zapadajícím sluncem. Dokonalost. Jakmile jsme vystoupili z auta, ovanul nás čerstvý vzduch po dešti. Zvolili jsme šoulačku, když jsem po vyšplhání se na posed vzal do rukou dalekohled a změřil vzdálenosti, jako mám ve zvyku v cizím prostředí. Čas plynul a my jsme ztráceli naději, že dnešní lov bude úspěšný. Doprovod nešťastně poznamenal: „Šoulačka se nám teda nepovedla. Na tomto místě jsou pouze samice. Přesuneme se do lesa na tzv. „boj zblízka“. Odtamtud slyším samce, takže se ho pokusíme najít a věřím, že budeme mít štěstí.“ V hlavě se mi objevují otázky: Co tento lov přinese? Bude úspěšný? Lusknutím prstu jsem je všechny zatlačil do pozadí, když jsme tiše vstoupili do lesa, zastavili jsme se a prohlédli okolí, jestli nemáme jelena na blízku. Všude je šero, je slyšet jen náš dech. Cítím, jak mi celým tělem proudí napětí. Terén byl o něco náročnější, ale to nám nevadilo. Překračovali jsme větve a skály, snažili jsme se chodit zcela potichu, jako bychom byli v lese jenom na návštěvě. Tiše procházíme hustým lesem po mokrém mechu, zastavujeme a chvíli pozorujeme. Stmívalo se, ale my jsme to nevzdávali. Věřili jsme, že to nakonec vyjde. Přikrčili jsme se a zapískali, abychom se pokusili jelena přilákat. Postup jsme několikrát opakovali. Napětí se stupňovalo odpovídáním samce hvízdáním a funěním, které se stále přibližovalo. Nakonec to přišlo! Ze stínu lesa vyšel na mýtinu samec, po krátké „četbě“ jsem uslyšel domluvený pokyn „jo“. Vrhl jsem se do pušky umístěné na střelecké holi, zamířil jsem a při výdechu vyšla rána. V puškohledu vidím, že jelen padá v ohni po dobře usměrněné ráně do hrudi. Chvíle ticha. Jdeme k nástřelu. Zvědavost mnou lomcuje a já zrychluji krok. Už ho vidím. Leží na zemi. Na tváři se nám jeví úsměv. „Vyšlo to!“ s radostí poznamenám. Sehnul jsem se k jelenovi a tichým hlasem zašeptal: „Příteli, promiň." Doprovod popadl jelena za parohy a pečlivě si ho prohlédnul. „Druhá hlava, správný selektivní odlov.“ hodnotí. Oba se nad něj skloníme, položíme na něj zálomek a vkládáme poslední skus.

„Rád bych ti poblahopřál k úspěšnému lovu jelene Sika. Děkuju ti za perfektní lov plný zvratů a za bezchybnou střelbu. Doufám, že si od nás odnášíš skvělé zážitky. Lovu zdar!“ řekl a podal mi zálomek. Tento pocit mám nejraději.

Společně strávenou večeři jsme si s ostatními myslivci opravdu užili. Spojuje nás přece naše největší vášeň – myslivost. Místností se ozývali různé příběhy, o kterých jsme si s nadšením vykládali. Hlava jelena byla výstavně položena na stole s hořící svíčkou vpředu. Na tento lov budu s úsměvem vzpomínat po zbytek života, s provoláním lovu a lesu zdar!